Janovec metlatý a jeho invaze v Podyjí

Janovec metlatý (Cytisus scoparius) je v České republice považován za nepůvodní druh z kategorie zdomácnělých neofytů (Pyšek et al. 2022). Jeho přirozený areál zahrnuje oblasti západní a části střední Evropy, na severu po Britské ostrovy a jižní Skandinávii, směrem na východ přirozený areál končí v Německu. V jihovýchodním Německu, ČR a Polsku je výskyt hodnocen jako nepůvodní. Zavlečen byl také do mnoha oblastí světa – některých států Evropy, Indie, Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland (Kaplan et al. 2021).

První zplanělý výskyt janovce v ČR je známý od roku 1819. V současné době je janovec evidován v 554 mapovacích čtvercích a jde tedy o běžný druh. Nejpočetněji se vyskytuje v západní polovině státu, na Moravě je běžnější pouze na jihovýchodním okraji Českého masívu a Drahanské vrchovině. Původně byl do krajiny vysazován z různých důvodů (ozelenění „pustých“ míst, zpevňování svahů, myslivecké a včelařské důvody) a z výsadeb začal spontánně osídlovat lesní okraje a paseky, opuštěné pastviny, vřesoviště nebo těžební prostory.

Janovec upřednostňuje chudé, dobře propustné (písčité, štěrkovité) půdy, naopak se vyhýbá vápnitým a zamokřeným půdám. Nesnáší silné mrazy. Janovec plodí přibližně ve 3 letech, dožívá se až 25 let.

Výskyt v Podyjí

V NP Podyjí je janovec poměrně vzácným a lokálním druhem. Nejznámější a dobře zdokumentovaný je výskyt v oblasti podyjských vřesovišť. Už Oborny (1878) uvádí, že janovec roste „na pahorcích mezi Konicemi a Havraníky“. Výskyt na vřesovišti u Popic je doložen také herbářovou položkou ze 4. května 1950 (Drlík et al. 2005). Mapování cévnatých rostlin z období vzniku národního parku prokázalo janovec v 25 mapovacích polích (Grulich 1997). Podle posledního mapování cévnatých rostlin byl janovec zaznamenán pouze v 16 z celkem 115 mapovacích polí (Němec at al. 2021).

Centrem výskytu je jihovýchodní část Podyjí, především okolí Popic a Havraníků, odkud vybíhá několik izolovaných lokalit do přilehlých katastrů Hnanic a Konic. Směrem na západ, v samotném údolí Dyje, janovec téměř chybí, ojedinělé výskyty známe u Podmolí, Lukova nebo Čížova.

Průběh šíření na Popickém vřesovišti

I když podle výsledků mapování se může zdát, že janovec v Podyjí ubývá (úbytek v 9 mapovacích čtvercích), opak je pravdou. Celkové rozšíření je víceméně stálé, lokálně však došlo k výraznému zvětšení a zahuštění vybraných ohnisek a jejich počtu. Asi nejznámější lokalitou janovce v Podyjí je okolí kaple Panny Marie Bolestné u Popic, které se také říká Popická kaple. V posledních letech jsme zde zaznamenali nebývalou expanzi janovcových porostů do širokého okolí, proto se této lokalitě se budeme v tomto příspěvku věnovat podrobněji.

Jak bylo uvedeno výše, na vřesovišti u Popic je janovec znám už od 19. století. Janovec zde asi někdo vysadil z okrašlovacích důvodů, ke zpestření významného poutního místa. Podle místních pamětníků zde ještě v 80. letech minulého století jen několik menších skupin janovců. Postupem času se menší skupiny a jednotlivé trsy rozrostly v souvislé, často monokulturní porosty. Rozrůstání nabylo na rychlosti a intenzitě zejména v posledních pěti letech. Z původních řádově stovek metrů čtverečních, které jdou vidět na leteckém snímku z roku 1999, se janovec rozšířil na plochu asi 8 hektarů.

Kromě těchto téměř souvislých porostů v okolí kaple je zřejmé, že narostl počet lokalit janovce v širším okolí, směrem k Havraníkům nebo v přilehlých lesích kolem tzv. okružní cesty vedoucí na Sealsfieldův kámen, kde janovec osídluje okraje lesních cest a lesní paseky.

Charakter lokality

Popické vřesoviště v okolí kaple je typickou ukázkou podyjských vřesovišť na kyselých horninách Dyjského masívu. Terén je tvořen plochými pahorky mírně vystupujícími z okolní krajiny. Svah pod kaplí, směrem k obci, je tvořen poměrně zachovalými suchými trávníky s fragmenty vřesovišť, které sloužily jako pastviny. Naopak za kaplí najdeme plochy s mnohem hlubší půdou, které se využívaly přibližně do II. světové války jako políčka, sady, nebo vinice. Po válce se opuštěná políčka změnila na různé typy trávníků s přežívajícími ovocnými stromy. Lokalita byla druhově bohatá, kromě řady druhů typických pro suché acidofilní nebo teplomilné trávníky zde nechyběly ani náročnější druhy, jako vstavač kukačka nebo prstnatec bezový. Janovec metlatý v okolí kaple osídlil zejména místa s hlubší půdou, avšak místy obsazuje i suché vřesoviště.

Dosavadní management

Po vzniku chráněné krajinné oblasti a národního parku byly plochy v okolí Popické kaple udržovány kombinací sečení a pastvy. Základním nástrojem péče o lokalitu byla od počátku tohoto století pastva ovcí, vybrané plochy se také sekaly. Na několika místech došlo k odstranění menších porostů trnovníku akátu. Čas od času proběhly větší či menší vyřezávky náletových dřevin – převážně různých keřů, včetně janovce metlatého. Níže uvádím poznámky, jak hodnotím různé typy managementových zásahů ve vztahu k janovci:

Výřez: Prostý výřez janovců motorovou pilou nebo ucvaknutí pákovými nůžkami bez ošetření pařízků herbicidem bylo původně základní metodou. Ukázalo se však, že pařízky janovců po výřezu poměrně rychle regenerují (nejvíce více po zimním výřezu) a vytvoří během pár let nový, často ještě hustší porost. V některých letech docházelo k poškození mladých výhonů při silných mrazech.

Výřez s herbicidem: Relativně účinná metoda, při které nátěr herbicidu na čerstvý pařez zabrání tvorbě nových výhonů. Při výřezech souvislých porostů, resp. při vzniku holých míst s narušenou půdou se objevují nové semenáčky janovce, avšak mnohem méně než po vytrhávání nebo frézování.

Frézování: Vybrané porosty jsme se pokoušeli odstranit silnou lesní frézou, buď přímo nebo po předchozím výřezu. Stroj je schopen rozdrtit nadzemní biomasu janovců a zčásti zasáhnout i kořenový systém. Ze zbytků kořenů a bohaté semenné banky však dochází k bohaté regeneraci a účinnost frézování je sotva pár let. Navíc nové výmladky po frézování velmi rychle kvetou a plodí.

Vytrhávání bagrem: Bagr se hodí k vytrhávání zejména přestárlých keřů janovce. Ale tato technologie má dost zásadní nevýhodu. Pojezd bagru i samotné vytrhávání vede k silnému narušení půdního povrchu. Následně tedy dochází k bujnému klíčení semenáčků ze semen vyplavených na půdní povrch. Semenáčky mohou ošetřenou plochu během dvou tří let zcela ovládnout. Nutný je tedy návazný management (viz dále).

Sečení: Samotné sečení – např. pařezových výmladků nebo hustých semenáčků janovec neodstraní, avšak sečení je vhodným nástrojem na trávnících, kde se nám podařilo janovce potlačit.

Příčiny a dopady invaze

Proč se janovci tak daří právě v okolí Popické kaple? Asi jde o souhru několika okolností. Jednak zde janovec roste už dlouhou dobu, zřejmě více než 150 let. Na kyselém stanovišti s propustnou půdou nejspíš janovec našel vhodné podmínky a měl dostatek času a prostoru se zde usadit a nasytit prostor, jak dostatkem vzrostlých jedinců, tak bohatou semennou banku. Určitou roli mohla hrát i jeho estetická a biologická hodnota. Komu by se janovec nelíbil, když na jaře krásně kvete a kolem bzučí včely? Při managementových zásazích – např. vyřezávkách keřů – jsme janovce často záměrně šetřili, jako zdroj nektaru pro motýly nebo blanokřídlé a jako hostitelskou rostlinou některých vzácných tesaříků, krasců či nosatců.

K šíření určitě napomohly nevhodné metody regulace, kterými jsme se snažili janovec odstranit – jako např. zimní výřez janovců nebo frézování. Ukázalo se také, jak je důležité věnovat pozornost i následnému zmlazení ze semen. Pokud se semenáčky ignorují, porost se vrátí v plošné podobě. Zde je potřeba upozornit, že alespoň část semen zůstává v půdě životaschopná několik desetiletí (dle některých zdrojů až 60 let). Přitom jediná vzrostlá rostlina může uvolnit až 10 000 semen ročně.

Na šíření janovce se mohla podílet také pastva. Pro ovce (nikoli však pro kozy!) je totiž janovec jedovatý a většina plemen janovec nežere vůbec nebo jen v menší míře. Někdy může pastva pomáhat s udržením janovce na uzdě nebo redukcí semenáčků, jindy je efekt neutrální nebo dokonce podpůrný. V zahraničí je zdokumentováno, že pastva může dokonce urychlit regeneraci janovce na místech, kde byl odstraněn. Ovce totiž požírají pouze trávu a byliny, příp. semenáčky domácích dřevin, zatímco janovcové semenáčky nechávají bez povšimnutí. Bez konkurence ostatních rostlin tak janovec snáze odrůstá.

V posledních letech hraje významnou roli také klimatická změna – díky oteplování a většímu množství živin v prostředí rostou dřeviny, včetně janovce, mnohem rychleji. „Shrub encroachment“ = šíření křovin v travnatých ekosystémech je fenomén pozorovaný v posledních dekádách po celém světě. Ještě zhruba před 15-20 letech navíc janovec zjevně trpěl silnými mrazy, které dnes téměř nebývají.

Pro úplnost je třeba dodat, že k šíření janovce přišpívá také přemnožení divokých prasat, která rozrýváním půdy podporují klíčení semenáčků.

Z hlediska ochrany přírody je zásadní fakt, že původně druhově poměrně bohaté trávníky se proměnily v chudé monokultury. Janovec, podobně jako třeba trnovník akát, obohacuje svými kořeny půdu o dusíkaté látky, čímž vzniká bezcenný nitrofilní porost. Šíření janovce v okolí kaple na okraji Popického vřesoviště dosáhlo takových rozměrů, že zarostlé nebo zarůstající plochy nelze prakticky udržovat, protože jsou neprostupné pro pasoucí se zvířata či techniku. Rozpínání janovce do okolí pokračuje, čímž jsou ohroženy mnohé další cenné lokality – např. lesní světliny a řídké lesy v Popické pařezině. Přestárlé porosty janovců na určitých stanovištích mohou také výrazně zvyšovat riziko živelných požárů.

Závěrečné zhodnocení

Zdá se, že pokud populace janovce dosáhne v dané lokalitě určité velikosti a nasytí se semenná banka, je invaze janovce téměř nezastavitelná. U tohoto druhu tedy hraje zásadní roli prevence – nenechat janovec vytvořit větší skupiny nebo souvislé porosty a druh likvidovat co nejdříve, pokud možno ve stádiu jednotlivých rostlin či menších skupin. Důležitou částí strategie je tedy zaměřit se na místa s izolovanými výskyty a janovce zde zavčas preventivně odstranit.

V nejvíce zamořené lokalitě u Popické kaple nebude zastavení další invaze jednoduché. Kompletní odstranění je nejspíš nereálné. Tam, kde se rozhodneme janovec odstranit, musíme se zaměřit na volbu vhodné metody a také realizaci návazných opatření. Při odstraňování mateřského porostu se snažíme co nejméně narušit půdní povrch. Preferujeme tedy šetrné ruční metody, včetně následné likvidace biomasy (pálení, štěpkování…), abychom předešli narušení půdy těžkou technikou. Ideální je výřez se zátěrem pařízků počátkem léta (konec května/začátek června) a hmotu deponovat do hromad k cestám nebo seštěpkovat. Pokud se zde pohybuje těžká technika, snažíme se jezdit pouze po cestách a vyhnout se pohybu v ošetřovaných plochách.

Po odstranění mateřských porostů se v následujících sezónách zaměříme na odstraňování semenáčků. Můžeme zvolit ruční vytrhávání nebo vystřihávání. Malé jedince je lepší vytrhat, větší vystříhat/vyřezat, abychom předešli většímu narušení půdy. Každopádně semenáčky se objevují více let, dokud se nezapojí nový travní porost nebo se nevyčerpá semenná banka. Pozor – klíčivost semen může být zachována i více než 10 let. Z hlediska načasování je výřez vhodnější v létě, vytrhávání lze provádět prakticky po celý rok.

K potlačení semenáčků se v zahraničí používá také mulčování, včetně mulče z nadrcených janovců. Při obnově travnatých nelesních biotopů je ale mulčování těžko představitelné, metoda se spíše hodí na plochách, kde máme v úmyslu zalesnění či jiné početnější výsadby dřevin.

V podmínkách stanoviště v okolí Popické kaple přichází v úvahu osetí regionální směsí trav a bylin nebo aplikace zeleného sena, abychom půdu obohatili o co největší množství semen žádoucích rostlin domácí flóry. Na nejvíce zamořených místech můžeme obnovit i zaniklá políčka, která osejeme vojtěškou, svazenkou nebo vybranými odrůdami obilnin. V mozaice se sousedícími trávníky a vřesovišti může jít z hlediska biodiverzity o zajímavou kombinaci.

Pravděpodobně bude nutné na obnovovaných plochách omezit nebo ještě lépe zcela vyloučit pastvu a plochy ošetřovat sečením, až do doby, kdy se zapojí nový travní drn a porosty domácích bylin a keřů. Na druhou stranu správně nastavená pastva na dosud zachovalých trávnících může být vhodným preventivním nástrojem před invazí janovce.

Literatura

Department of Natural Resources and Parks Water and Land Resources Division (2008): Best management practices: Schotch Broom, Cytisus scoparius. 9 pp.

Dougherty D. & Reichard S. H. (2004): Factors affecting the control of Cytisus scoparius and
restoration of invaded sites. Plant Protection Quarterly 19: 137-142.

Graves M., Mangold J., Jacobs J. (2010): Biology, Ecology and Management of Scotch Broom (Cytisus scoparius L.). United States Department of Agriculture, NATURAL RESOURCES CONSERVATION SERVICE. Invasive Species Technical Note No. MT-29, 7 pp.

Grulich V. (1997): Atlas rozšíření cévnatých rostlin Národního parku Podyjí (Verbreitungsatlas der Gefässpflanzen des Nationalparks Thayatal). Masarykova univerzita v Brně, 297 pp.

Kaplan Z., Danihelka J., Dřevojan J., Řepka R., Koutecký P., Grulich V. & Wild J. (2021): Distributions of vascular plants in the Czech Republic. Part 10. Preslia 93: 255-304.

Němec R., Filippov P., Grulich V., Hrouda L., Hummel J., Musil Z., Němcová Z., Reiterová L., Řepka R. & Vymyslický T. (2021): Rozšíření cévnatých rostlin národních parků Podyjí a Thayatal. Správa Národního parku Podyjí & Nationalpark Thaytal, 400 pp.

Oborny A. (1879): Die Flora des Znaimer Kreises. Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn, 17, 105-304.

Pyšek P., Sádlo J., Chrtek J. Jr., Chytrý M., Kaplan Z., Pergl J., Pokorná A., Axmanová I., Čuda J., Doležal J., Dřevojan P., Hejda M., Kočár P., Kortz A., Lososová Z., Lustyk P., Skálová H., Štajerová K., Večeřa M., Vítková M., Wild J. & Danihelka J. (2022): Catalogue of alien plants of the Czech Republic (3rd edition): species richness, status, distributions, habitats, regional invasion levels, introduction pathways ain impacts. Preslia 94: 447-577.

Sheppard A. W., Hodge P., Paynter Q. & Rees M. (2002): Factors affecting invasion and persistence of broom Cytisus scoparius in Australia. Journal of Applied Ecology 39: 721-734.